Dva dny se švýcarskými vlaky
Kdysi jsem se před dcerou zmínila o své touze jet nějakým švýcarským vlakem po horách a spatřit ledovec. Cesty vlakem totiž odmalička miluju a tohle by se mi moc líbilo. Dlouho netrvalo a já se ke své velké radosti dozvěděla, že můj sen se stane skutečností. K jistému výročí jsme s manželem dostali od rodiny dárek, jízdu světoznámým Bernina expresem. A nejen to. Také ubytování v hotelu na konci trati a zpáteční cestu kterýmkoli vlakem, který si vybereme.
Pro nás je velkým potěšením už jen krátká jízda obyčejným švýcarským vlakem, tím spíše toto. Nemohla jsem uvěřit a hlavně se dočkat. Na rozdíl od českých vlaků je totiž jízda vlakem ve Švýcarsku tichá, tlumená, koberce na podlaze zvyšují pocit komfortu a všude je neuvěřitelně čisto. Okna nejsou poškrábaná a dokonce je přes ně i vidět. A to zcela vše. Pro nás, cestující českých drah, bohužel ještě stále ne zcela samozřejmá věc. Jste-li otočeni zády k přijíždějícímu švýcarskému vlaku, jen závan vzduchu vás upozorní, že vlak už přijíždí. Opravdu téměř není slyšet. Ve vlaku vám vždy oznámí název další zastávky. Dveře se před vámi tiše otevřou a nemusíte sestupovat po schůdcích. Prostě jen uděláte krok a jste na nástupišti. Vlak vzápětí ani neslyšíte odjíždět. Velmi příjemné cestování to je. A jak to bude v Bernina expresu? Navíc je to prý jedna z nejkrásnějších železničních drah na světě. Je zapsána ve světovém seznamu UNESCO, letos slaví 100 let a všemi je notně opěvována.
Konečně je tady ten den. Nemůžu dospat, vstávám, nervózně přecházím, kontroluju lístky, foťák, objektivy. Vyjíždíme v 6 ráno ze St. Gallenu, jedeme do města Chur, odkud Bernina expres vyráží. Dostali jsme darem jízdu v 1. třídě a na zpáteční cestě můžeme vystoupit kde chceme, podívat se na to, co se nám líbí a pak zase pokračovat dalším vlakem. Geniálně vymyšleno. Moc se těšíme. Počasí nevypadá příliš příznivě, ale snad nebude dlouho pršet. Já si tajně přeju co nejfotogeničtější počasí se sluncem i mlhou i krátkým deštěm. Nepatřím pravděpodobně k nejskromnějším lidem, ale když už pojedeme horami, ať přijde vše, co k nim patří. A ať je to vidět i na fotkách!
Na nástupiště tiše přijíždí vlak do Churu. Nastupujeme do prázdného vagonu 1. třídy a sedáme si každý na opačnou stranu. Když už komfort, tak si ho prostě užijeme! Ujíždíme podél Bodamského jezera, za oknem se míhají probouzející se vesničky a městečka. Projíždíme rozlehlým Dešťovým údolím, vlevo máme rakouské, vpravo švýcarské Alpy. Ač Dešťové údolí, už neprší. Je mírně zataženo, ale světelnost je docela dobrá a cáry mlh pokrývají tu jeden, tu druhý hřeben hor. Kdyby alespoň tohle vydrželo! Po méně než dvouhodinové jízdě krásnou podhorskou krajinou se ozve hlášení: Nächste halt: Chur. Máme půlhodinku na menší snídani v bufetu a pak již opět stojíme na nástupišti. A on už je tady! Lesknoucí se, čisťounký, krásně červený, s panoramatickými okny, které sahají až nad hlavu. Srdce nám buší a velmi se těšíme. Vcházíme do 1. třídy. Kožená křesla, velký prostor na nohy, koberec, pohodlí. Na stolečku prospekty, mapky. A spousta světla, přicházejícího z těch velikých oken. Vagon tak vypadá mnohem prostorněji a člověk se cítí být součástí okolní krajiny. S námi pojede jen 7 Japonců a anglicky mluvící starší pár. Druhá třída je obsazená téměř úplně. Náš průvodčí, usměvavý muž s asijskými rysy při kontrole jízdenek žertuje a přeje nádherné zážitky. Vyjíždíme jižním směrem.
Vlak stoupá do nitra hor a kolem nás a nad námi pomalu ubíhá neskutečně krásná švýcarská krajina. Hluboká údolí protínaná strmými vrchy, horské louky plné květů, zpěněné dravé říčky stékající z vrcholků, vodopády, rokle, lesy. Po chvíli jízdy znenadání vstupuje do vagonu kamzík. Jsme přece v horách, co se divíte! Všichni se smějeme a má dětská duše jásá. Veliký plyšový kamzík připevněný na vozíku s občerstvením. Hezký kýč, ale účinný. Švýcaři to mají holt vychytané. Bernina expres je radostný expres. Plný pozitivních emocí. Stále častěji se ozývá jé, ach, och, podívej na ty vodopády, peřeje, balvany, propasti, zakroucené tunely, viadukty! A támhle – jak vysoko ti lidé bydlí! Jaký most, jaký strom, jaké hory! Jaký výhled, jaké serpentiny! Přebíháme všichni z jedné strany na druhou, krky vykroucené a téměř zauzlované z neustálého otáčení za krásami přírody. Foťáky cvakají, videokamery běží. Překvapení střídá překvapení. A pokračujeme stále vzhůru.
Na každé zastávce někdo vystoupí, někdo přistoupí, osazenstvo našeho vagonu se ale nemění. Usmíváme se na sebe a vychutnáváme si nádherné zážitky. Občas dostaneme informace o okolí buď z hlášení ve vlaku nebo od našeho milého průvodčího. Támhle se natáčel první černobílý film o Heidi, děvčátku z hor. Tento viadukt Solis je zde nejdelším mostem. Podívejte se na tento hrad na skále vlevo…. Nestíháme otáčet hlavy. Ani nevíme, kam se podívat dřív.
A pak to náhle spatřím. Nečekaně. Je to obrovské, impozantní ve své velikosti. Zamrzlé ve svém tekoucím tvaru. Ledovec? Ano. Můj první na vlastní oči spatřený ledovec! Neuvěřitelný pohled. A díky železnici, stavěné v serpentinách jsem si ho prohlédla z různých stran vícekrát.
A pořád stoupáme vzhůru. Charakter zalesnění se mění, stromů ubývá, balvanů a vodopádů přibývá. V jedné chvíli jsem jich napočítala devět. Úbočí i vrcholy jsou již holé, na stěnách strmých štítů je stále více sněhu. Přijíždíme k průsmyku Bernina, do sedla Ospizio Bernina a jsme v neuvěřitelných 2323 metrech nad mořem v nejvyšším místě této trati. Vidíme nejvyšší horu východních Alp, Piz Bernina se svými 4048 metry. Podél trati se vine Lago Bianco, Bílé jezero. Vlak zastavuje, čeká na průjezd vlaku opačným směrem. Je ticho, cítíme chlad přicházející z venku. Voda jezera je jakoby hutná, neprůhledná. Místy pokrytá ledem. Bílá masa vody s nádechem dozelena. Neskutečné místo. Neskutečná atmosféra. Jeden z tisíce nejhezčích zážitků trati. Toužím vystoupit a jít se pomalu procházet touto tichou krajinou. Zklidnit se a jen tak si v tomto bílozeleném nekonečnu být. Meditovat. Velmi zvláštní pocity na velmi zvláštním místě. Jeho účinky jsou vidět na všech spolucestujících. Měkká bílá mlha a tlumené zlaté světlo slunce, přicházející zpod ní. Ztuhlá voda jezera s kusy ledu. Neobvyklá nazelenalá barva hladiny, neprůhledná hutná nehybná voda a ticho. Ticho…
Ale vlak se pomalinku rozjíždí a přesto, že to snad není ani možné, nám již za chvilku připraví mnohá další překvapení. S brzděním začínáme klesat prudkými, strmými, dlouhými a zatočenými tunely s kapající vodou. Tunely proraženými ve skalách v obrovských výškách horských masivů. Uvědomujeme si teď, kolik sil, energie a zdraví ze sebe museli vydat lidé, kteří trať tehdy stavěli. Jak smělé myšlení to bylo, jaký velký sen o zbudování takové trati ti lidé v sobě nosili. Jak ohromující, přetěžká a zdlouhavá práce! Ale máte –li něco kolem sebe, nad sebou či v sobě, co vás přesahuje, můžete mít i velké sny. Sny, které pak s obrovskou houževnatostí a pevnou vůlí lze uskutečnit. Trať Rhétských drah Bernina je toho důkazem. Ani věřit se nám nechce, že se tudy nyní již jezdí i v zimě. Jak to ti lidé zvládají?
Klesáme dále jižním směrem, projíždíme horami, viadukty, vidíme vesničky v horách, pasoucí se koně, krávy i ovce. Podél trati a na zeleňoučkých loukách, kterých opět přibývá, roste teď koncem jara množství rostlin. Jsou tu koberce violek, blatouchy, petrklíče, protěže, hořce, vstavače, pampelišky, kopretiny… Růžová, fialová, žlutá, modrá, tam na skále jedna osamělá lilie. Šťavnatá tráva, vysoké borovice, jedle, smrky i modříny, vlak rozčesává úbočí a žene se krajinou na okraj italského severu. Objevují se kamenné zídky, šedozelené kamenné domy s břidlicovými střechami, štíhlé typické italské věže kostelů, jako iglú stavěné kamenné sklípky na víno, které se pěstuje jen o pár kilometrů níže. Jsme v městečku Poschiavo, malebně rozloženém na úpatí hor. Přes kulatý viadukt v Brusiu, jeden z velkých divů trati, se dostáváme přímo do ulic konečné stanice, do malého města Tirano. Vlak projíždí ulicemi města a my se tímto už - velmi neradi - loučíme s Bernina expresem. Ano, byl to životní zážitek a nám nezbývá nic jiného, než poděkovat všem, kdo se na něm podílel. I tomu, kdo nás podaroval takovým fotogenický počasím.
Druhý den, po loudavém a objevném courání se starobylou kamennou čtvrtí Tirana a velmi příjemných kulinářských zážitcích se vracíme teď již normálním vlakem Rhétských drah. Zpět jedeme stejnou tratí a bylo nám přiděleno ještě více slunečných paprsků než na cestě sem. K mé velké radosti je na konci vlaku připojen otevřený jednoduchý dřevěný vyhlídkový vagon, ze kterého je možné fotografovat bez odlesků z protějších oken. Na další zastávce ale do vagonu prudce vbíhá stádečko rozveselených italských školáčků, a tak jim raději vyklízíme prostor a vracíme se na svá místa do prázdného vagonu první třídy. Znovu a ještě pozorněji si prohlížíme krajinu a kocháme se různými vyhlídkami. Cesta rychle ubíhá a my přijíždíme do St. Moritzu, který jsme chtěli také navštívit a do kterého Bernina expres nezajíždí. Tady nás ale pro změnu vítá ledový vichr a déšť, takže po chvilkové a zmrzlé prohlídce pro nás poněkud fádního, leč proslaveného lyžařského střediska, se velmi rádi uchylujeme do nejslavnějšího a nejdražšího hotelu… nikoli, nadrážního bufetu, kde pomalu a s převelikým foukáním usrkáváme své vřelé, dobré a předražené polévky.
Poté nastupujeme do dalšího vlaku a první třídou opět pokračujeme zpět do Churu. Škoda jen, že na jeho prohlídku nemáme příliš mnoho času, město se nám totiž velmi líbí. Musíme zpět do St. Gallenu, kde na nás již čeká rodinná večeře. Po celou dobu jízdy cestujeme poloprázdnými vagony a cestu si opravdu užíváme. Rychle si člověk zvykne na pohodlí, čistotu a komfort švýcarské železnice. Na přívětivé a úslužné průvodčí. Škoda jen, že u nás si na tyto věci budeme muset ještě hodně dlouho počkat. Nejen u českých drah. Ale snad jednou…