Zvuky ticha - výběr

Touha

S bolavou hlavou
tak ouha
má touha před bouřkou
nenaplněná.
Však lít lásku stále
děravým dnem,
to chápu,
nemůže.

Globálně oteplovací

Jemné chmýří
travin u vody,
štíhlé topoly.
Hlava
mě pořád bolí.

Prý kdesi
roztávají ledy.

Kéž jaro
rozpustí i ledy
v nás!

Zlatíčko

Nožkou švihne
očkem blejskne
náušničkou zacinká
Lehkým krůčkem
přejde k oknu
sladká moje panenka

Ručkou útlou
plamen vznítí
cigaretku podpálí
oheň který ve mně zhasl
naposledy zapálí

Naposledy
dá mi pusu
na mé líce zchátralé
ještě jednu přidá z musu
na láskou rty zsinalé

Hláskem něžným
jako pila
hřebíčky své zatluče
naposledy usměje se
a konečně uteče

S ulehčením pozoruju
mizející v dálce šat
vůně zbytky po parfému
který nosil tenhle kat

Káru svoji nakopne si
- novou, v barvě medové -
vstříc úžasné budoucnosti
v své skupině cenové

Křehká moje kamarádka
zmizí s hlukem vrčivým
já večer jdu do postele
s čímsi novým mučivým

Bukurešť

To kdysi
v parku Cismigiu
měla jsem rande
s mojí Miu.

(Vlasy měla havraní.)

To větřík takhle
prudce vál
přes rozlehlou
nahou pláň
a velký palác
vzadu v horku stál.
Jen tak …

A smál se mi, holka,
smál …

V tom parnu ujdeš
jen pár kroků,
pak začne píchat
trochu v boku
a hlava chudák
vedrem zmatená.

A před Tebou ta vidina.

(Voda v říčce čeřila se
a auta troubila)

Leč její oko černočerné
v přísně rovném profilu,
to ňadro
zdvihlé běloskvoucí
a rty,
jichž jsem se kdysi napila …

Tak přes bulvár
teď spěchám,
i vítr žene mě.
Hluk z ulic mě
vyprovází
a cosi volá-
snad -„vem mě,
dej mně“...

Ta řeč zní
jak perel třesk,
jak tlukot oblázků,
s nimiž si
stesk moře
rád někdy
hraje...

(na lásku?)

A je tu stará branka,
křoví les,
jakýchsi divých růží naseto.
A ve mně hoří dávný běs
větřík ho pěkně
rozdmýchává .

Tisíce vrabců ve větvích
a cypřiš, jinan, jeřáb, klen
dnes pne se
- jistě pro mě jen -
nad houfy holubů.

Já letím rychle tunely
těch stromů,
starých kaštanů
a socha v každém rohu
na mě kývá.
(To zcela prosté
to někdy, holka,
bývá!)

Vodopád vlevo
zurčí větrem
a po jezeře
letí tváři vstříc.
Jen lehce ochladit
mě může,
vždyť čekám -
ona dá mi víc!

Zšeřelý ztichlý kout
u velké amfory,
ve stínu klokočí.
Větrem se ke mně
jistě
nese její vůně.
A slunko
pere do očí.

Však co to
– ona nikde,
má Miu,
romská lasička!

A v starém dřevě lavičky
jen slova
v srdci vyrytá:
Kdo roky hloupě čeká
ten se načeká!

Jde zrovna kolem
divný pán.
Šourá se těžce,
avšak elegán.

A takto
ke mně hovoří:
“Hledáš-li, hloupá,
Miu,
pohni jen bystře páteří.
Na schodech v metru
sedí.
Svou krásnou
černou kadeří
rámuje
ňadro běloskvoucí
z nějž sladké bílé kapky
do úst děcku
proudem kanou.

(A její profil
přísně rovný
tou věcí
zkrásněl
ještě víc …)

Tak teď
se jistě ptáte:
“V tom vedru,
v tom parku Cismigiu,
co bylo dál
s tou Tvojí Miu?
CO bylo dál,
- co víc?

Však já Vám
jedno řeknu
“Víc už
... !“

Jarní cesta

Kolíne, Kolíne,
stojíš v pěkné rovině.
Malinký domek u trati
bíle září v zeleni.
A loďka naplněná vodou,
pod vrbou sklánějící se
nad hladinou.
Stromy, tyčící se
z rozpuštěného zrcadla vod
našich emocí.

Bílé květy
na žlutozeleném podkladě
u trati v mokřadě.
Pěnící voda pod splavem,
tam v Týnci
nad Labem.

Závora u cesty, milník.
Stanice Pardubice.
Ježci křovin na mezi,
jako ty ostré jehly.
Zač dávají ten perník?
Až tady cítím sladkou vůni
rozkvetlé plané trnky.
Podobně omamnou.
Jednou takto vybuchnout
i s celou marnou touhou!

Láskou vedená tenká bílá linka
kolem oken a dveří
šedého domku
někde v Chocni.
A čerstvě nasekané dřevo,
kýmsi pečlivě nachystané.
Kouř táhnoucí se údolím Orlice.
Kostelík na kopečku,
žluté petrklíče.

Ovce na šťavnaté mladé trávě,
včera zrozené.
Koně s hříbětem,
pasoucí se na stráni.
Kéž by stačilo
jen vystoupit
na téhle požehnané pláni!

V České Třebové růžový obzor.
A slunce pomalu odchází.
Jarní touhy roznáší větřík
s kouřem prvních ohňů
krajem.

A mysl stále těká.
S rostoucí
nadějí.
Ve člověka?
A Hoštejn s mohylou.
Voda už líně plyne
pod starým mostkem
bez zábradlí.
Další prázdná lahvička
červeného vína
začíná vytvářet i tady
zelenou hradbu naděje.

Obří tunely vedoucí do hor,
na druhou stranu
blízké ciziny.
Co přinese to spojení?
Řev ženoucího se vlaku
odrážený jejich stěnami.

Lukavice na Moravě.
Mlžné závoje
nad zatopenými loukami.
Teď modrošedé hory v dáli
už chystají se ke spánku,
v tichounkém
usmíření
končícího dne.

První světla na rovině kolem.
Staroslavné město Olomouc
kývá svými chrámy.
Blikající světýlka
v dálce pomrkávají.

Už jen jeden most.
A jedna velká řeka.
Pár vesnic...

Čeká?

Pták

Na naše okno used pták
a temným okem na mě zírá
jen stojím nedýchám -
on nemrká
a v zobáku kus sýra

Ty černá kavko havrane
či jakým jménem zvou Tě
co přinášíš mi
co chceš říct
tu stojím hlavou kroutě

Jen tmavé oko poulí na mě
ten nepozvaný černý host
a já té chvíle prapodivné
už začínám
mít právě dost

Tu nápad bleskne hlavou
dech zatajím
a ptačí řečí ptáku
svou pravdu nahou odtajím

On kývá
něco šveholí
já nevěřícně zírám
pak rychle sahám po holi
a výhrůžně s ní kývám

Leť rychle odkuds přišel
ty posle drsných zpráv
a s sebou odnes si ty řeči
jsi hloupější než páv

Kdo stojí ti tu o tvé cancy
ty ukecaný šamane
vždyť budoucnost
je světlá jasná
a blahobyt nastane

Jen lehce mrknul
černým okem
ocas nadzvedl
a otočiv se ke mně zády
na parapet
cosi provedl

Pak mávnul křídlem
krátce
a zmizel jako duch
jen okýnkem
se ke mně šíří
odpudivý puch

Já snažím se být klidná
- kdo ptáku uvěří -
a za chvíli už
chystám
na sváteční stůl
večeři

A usmívám se
pěkně silně
zvlášť
na kohoutka naproti
vždyť on si ten můj úsměv
zas s radostí
vyfotí

A zamknu smutek
klíčem tajným
s potěšením a velice
A rychle
stane se zas ze mě
jen obyčejná
slepice

Břízka

Až jednou
si lehnu pod břízkou
bude to jistě hezké
Pak na koukolu
kolem mě
zbudou
jen kapky lesklé

To po deštíčku
prchavém
jenž zčistajasna
spadne
když blázen větřík zavěje
a jedna kytka zvadne

Pak trap se
malý hlupáčku
žes nepoznal tu rosu
když takhle zčerstva
po ránu
jsi brousil
svoji kosu

Brána

Lehounce a tiše
sem tam padá list.

Ve slunečním třpytu
- jen tím jsem si jist -
okamžik jen malý
v hloubce budem číst.

Branou světla projdeš
cinká zítřka hlas

slyšet ho i v sobě
můžeš zítra zas.

Červená

Na zelené louce
kytka jediná

Zůstala tu sama
– hrdina!

Nechtěla se dáti
do kytky svázati

Teď se červená